Cílem kursu je rozvinout a kultivovat u studentů schopnost kritické sebereflexe učitelského a vychovatelského povolání. Půjde o vykročení ze samozřejmosti výchovy a vzdělání jako praktických návrhů a návodů k vedení lidí a produktivního osvojování si vědomostí a o přechod k výchově pojaté jako zvláštní, veskrze lidská činnost, v níž se zakládá, formuje a realizuje vztah člověka k sobě samému, ke společenství a ke světu. A to od tzv. archetypů výchovy až k moderním a postmoderním podobám výchovy. Osnova: 1. Co je filosofie výchovy? 2. Platónský dialog jako cesta výchovy (elenktický a agonální dialog). 3. Výchova jako péče o duši člověka, cesta k ctnosti (areté) a cesta k pravdě (techné maieutiké) 4. Metafyzika výchovy jako světelná metafyzika (Platón, Augustinus, Akvinský, Komenský) a její rozpad v osvícenském konceptu světla rozumu 5. Křesťanská moudrost a moudrost křesťanství, výchova jako rozvoj přirozenosti člověka. 6. Emendační rozměr výchovy (Komenský, Patočka, Schaller). 7. Kontext času výchovy jako východiska z prožívané krize světa (Guardini, Palouš). 8. Téma obratu ve výchově (Platonova metanoia, Augustinova katharsis, Komenského pansofia a Finkova Not-Wendigkeit) 9. Instrumentální pedagogika novověkého subjekt objektového vztahu (Descartes, Locke) a s ní spjaté úvahy o mravním rozměru v ovladatelském rozvrhu pána přírody a světa (Kant). 10. Typologie výchovy. Výchova v tradiční společnosti, výchova vnitřně orientovaného člověka, výchova vnějšně orientovaného člověka. 11. Vztah kvalifikace a vzdělanosti, poznámky a úvahy k cíli výchovy, pojem vzdělance. 12. Hra ve výchově, vztah PAIDEIA a PAIDIA. 13. Postmoderní reflexe tradičních i alternativních konceptů výchovy, výchova ke kultuře a kulturnosti v podmínkách destrukce jazyka a myšlení. 14. Dilemata a antinomie učitelství a vychovatelství.
|
-
Radim Palouš: Čas výchovy. Praha, SPN, 1991. Radim Palouš: Komenského Boží svět. Praha, SPN, 1992. Zdeněk Kratochvíl: Výchova, zřejmost, vědomí. Praha, Hermann &synové, 1995. Zdeněk Kratochvíl: Filosofie živé přírody. Praha, Hermann &synové, 1994. Jiří Michálek: Topologie výchovy. Praha, OIKOMENH, 1996. Wolfgang Brezinka: Filosofické základy výchovy. Praha, Zvon, 1966. Stanislava Kučerová: Člověk, hodnoty, výchova. Kapitoly z filosofie výchovy. Prešova, MannaCon, 1966. Jan Patočka: Péče o duši, I. Praha, OIKOYMENH, 1966. Jiří Syrovátka: Kapitoly z filosofie výchovy. Liberec, TUL, 1995. Jiří Syrovátka: Filosofické texty I. Liberec, SCHOLÉ FILOSOFIA, 1996. Jiří Syrovátka: Filosofické texty II. Idea, idealizace a příroda. Liberec, SCHOLÉ FILOSOFIA, 1996. Erazim Kohák: Člověk, dobro a zlo. O smyslu života v zrcadle dějin. (Kapitoly z dějin morální filosofie). Praha, Ježek,1993. Jiří Machovec: Filosofie tváří v tvář zániku. Praha, "Zvláštní vydání?", 1998. Jaroslava Pešková, Ladislava Schücková: Jak dělat vědu o člověku dnes a zítra. Praha, SPN, 1991. Hans Küng: Světový étos. Zlín, Archa, 1992. Jiří Krupička: Flagelantská civilizace. Praha, Hynek, 1999. Edward O.Wilson: Konsilience. Jednota vědění. O nezbytnosti sjednocení přírodních a humanitních věd. Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 1999..
-
Radim Palouš. K filosofii výchovy. Východiska fundamentální agogiky. Praha., SPN, 1991.. &, &.
|